---

Letošní dovolená sice nebyla žádná extrémní expedice, ale i přesto byla zajímavá a rozhodl jsem se napsat pár řádků.
Někdy v lednu jsme se Radovantem rozhodli, že se po loňském Rumunsku vydáme opět na šotoliny do Alp, které nám kvůli sněhu a ledu moc nevyšly o dva roky dřív. Jenže člověk míní a život mění, takže po dvou společných dovolených s Radem jsem zase vyjel na cestu sám.
Následkem shonu před dovolenou bylo, že jsem místo filtrů na foťák o průměru 72mm koupil filtry o průměru 67, takže zase trocha stresu na poslední chvíli, ale nějak jsem si zvykl, že musí být nějaká komplikace.
Letošní dovolená byla vzhledem k dvouměsíčnímu rodinnému přírůstku naplánovaná jen na 6 dní s tím, že nultý den jsem vyjížděl ve 20.15, abych se mohl rozloučit se starším prckem a zároveň si ulehčil pár km z následujícího dne, kdy byl v plánu přesun.
Únava mě dohnala mezi Lechovicemi a Znojmem, takže jsem odbočil z hlavní a asi 200m od cesty jsem na sjezdu do pole postavil stan.
Ráno jsem se vydal na můj oblíbený úsek kolem řeky Kamp do Melku a potom úsek po dálnici až po Innsbrucku. Dálnice byla místy celkem ucpaná, ale na moto to šlo. V úseku Innsbruck až Brenner byla snad nepřetržitá kolona, ale bylo to zpestření proti dálničnímu přesunu.
Zajímavý pohled na dálniční most byl okořeněn pohledem na bungee jumpery. Byla to neuvěřitelná hloubka.
Přes Passo Giovo jsem dojel na Passo Stelvio, udělal pár fotek a jel dál.
Kousek před Tirano začalo silně pršet a vzhledem k únavě a tmě jsem usoudil, že je čas někde složit hlavu. Zkoušel jsem si domluvit spaní v přístřešku u jednoho domu, ale neúspěšně. Nakonec jsem odbočil do jablečného sadu a za zvuku kapek bubnujících o stan jsem usnul. Ráno jsem vyrazil bez snídaně a cílem bylo dorazit do Bardonecchie . Najel jsem na dálnici už na začátku jezera Lago di Como a sjel jsem za Torinem v Rivoli. Jedna poznámka. Minule jsme jeli s Radem podél jezera a byla to celkem otrava. Pořád 50tka a kolony aut. Dálnice je kolem jezera bez poplatku, tak jsem jí rád využil i proto, že pršelo a je tam několik tunelů.
V Rivoli jsem již tradičně ztratil asi 20m blouděním, protože Garmin mě posílal do zákazu. P o vymotání jsem za špatného počasí vyrazil směr Someiller. Když jsem dorazil do free kempu, chvílemi nebylo vidět na 10m, tak jsem se rozhodl nahoru nejet, protože nepotřebuju někam dojet, abych mohl říct, že jsem tam byl, ale hlavně si chci užít ty výhledy. Vzhledem k tomu, že v kempu nebyl nikdo na motorce a následující den mělo být ještě horší počasí, sjel jsem dolu do Oluxu do kempu Grand Bosco. V kempu jsem po připojení na net zjistil, že počasí další den má být opravdu špatné, takže bylo potřeba vymyslet náhradní plán. Volba padla na Grand Canyon du Verdon.
Velmi mile mě překvapilo Col d´Allos (cesta 908). Cestou tam jsem jel v mracích, ale cesta byla super úzká a bez provozu. Cestou zpět už včetně výhledů.
Do Castellane jsem dorazil kolem 15h a počasí bylo všelijaké. Vyrazil jsem po D952 a po pár kilometrech asi kolem 16:30 přišla bouřka. Zastavil jsem pod převisem nad cestou a bouřku tam přečkal (asi 40m). Kolem 17:30 začala prosvítat modrá obloha a od té doby už bylo jen azuro.
Dojel jsem až k jezeru a postavil stan na pláži ve volné oblasti pro kempování. Asi po 30m přijelo policejní auto, posvítilo na mě a bylo mi jasné, že na pláži spát nebudu. Tak jsem sbalil stan a vrátil se asi 200m do lesa, kde bylo spaní povoleno.
Ráno začal nejkrásnější den dovolené, aniž bych to od rána věděl. Vyrazil jsem po cestě D71, kde byly nádherné výhledy na Canyon. V suvenýrech jsem nakoupil plno dárků pro mou milou, že mě pustila a dorazil ke známému mostu. Udělal pár fotek a užíval si, že jsem tam byl sám. Nakonec jsem byl moc rád, že jsem změnil plán a Canyon viděl. Osobně se mi moc líbil.
Kolem 12h jsem vyrazil směr Parpaillon. Col d´Allos jsem si již užil včetně krásných výhledů.
Na Parpaillon jsem vyrazil z La Condamine. Je to úsek, který jsme kdysi nemohli projet kvůli ledu v tunelu. Výjezd je jednoduchý a výhledy dech beroucí. V tunelu nebylo ani moc vody, takže po projetí mě přepadla euforie z jednoho splněného cíle, který jsem si vytyčil pro tuto dovolenou. Za chvíli jsem nad tunelem v prudkém kamenitém svahu uviděl malou zelenou tečku. Byl to cyklista a nechápu, co tam nahoře hledal. Patrně se chtěl nad tunelem zabít.
Cílem dne bylo dojet do free kempu pod Someillerem. Za Braincoinem mě navigace donutila odbočit doleva a do Bardonechie mě navedla přes Pain Del Colle po D1T. Moc krásný úsek cesty. Dorazil jsem ke kempu asi v 19.30, ale nakonec mě touha po fotce při západu slunce místo odbočení do kempu dotáhla až nahoru. V rychlosti jsem udělal pár fotek a užíval si vzácné chvíle, kdy jsem byl nahoře sám. Kolem 21h jsem zahájil noční sestup do free kempu. Byl to adrenalin, ale neskutečná atmosféra okamžiku. V kempu byly jen dvě německé dodávky, ale vzhledem k tomu, že bylo asi 7°C jsem se rozhodl tam taky přespat.
Ráno jsem měl vyrazit na cestu domů, ale nedalo mi to a vyjel jsem nahoru znovu. Opět jsem měl štěstí, že tam ještě nikdo nebyl, tak jsem udělal pár fotek a tentokrát si ten klid a majestátnost hor užíval delší dobu. Byl to druhý cíl letošní dovolené a podařilo se mi tam být dvakrát, navíc v obou případech jsem byl nahoře sám. Pro mě nejsilnější zážitek letošní dovolené.
Stan jsem měl sbalený kolem 12h a vyrazil na cestu domů. Nechtěl jsem jet stejnou cestou a po italské dálnici, tak jsem zvolil cestu přes Švýcarsko.
V Suse jsem odbočil na SS25 a jel přes Col du Mont – Cenis, Col de l´Iseran , Col du Petit Saint –Bernard, Great St Bernard Pass do Martigny a dále na Brig. Zastavil jsem v kempu kousek od Visp.
Ráno jsem vyrazil směrem na Furkas pass. Zde jsem dokoupil ještě nějaké suvenýry pro děti a při jedné foto zastávce jsem viděl asi 10m před zastavením kámen, na který jsem chtěl opřít bočák. Bohužel kámen se v hlíně otočil a Rablenka lehla až na plexi. Odnesl to levý přední blinkr totální destrukcí a prasknutou žárovkou. Podařilo se mi Rablenku přehoupnout do klasické polohy vleže, ale zvednout jsem ji nedokázal. Naštěstí zastavily dvě auta a hodní pánové mi pomohli dát motorku do správné polohy. Tímto jim děkuji za pomoc. Polepil jsem blinkr a žárovku dal do kapsy, že ji někde koupím. Už jsem se k tomu po cestě domů nedostal.
Z Chur jsem jel po cestě č.3 jižně a u Igl Lai si vytáhl vaření a udělal oběd. Po té vyrazil směr Davos a Fluelapass. Tuto trasu můžu s klidným svědomím doporučit pro návrat z Alpských šotolin. Je dle mého mnohem zajímavější, než cesta přes Itálii.
Kolem 15h jsem dorazil do Landecku, najel na dálnici a zastavoval jen na tankování. Přesně ve 23.47 jsem zaparkoval v Ostravě. Co závěrem? Snad jen poděkovat špatnému počasí, jelikož díky němu jsem viděl Grand Canyon du Verdon a hlavně poděkovat Moni, že mě pustila.
Pokud jste dočetli až na konec, moc Vám děkuji.