---

Zkušenosti a postřehy z pohledu jezdce amatéra.

Z nabídky EW600 jsem ochutnal jen par kilometru. A ty byly úžasné: polní cesty, luční cesty, pěšinky jsem si užíval, navíc díky novým gumám pohodlně ve stupačkách a ne jako na koloběžce :-).
Co jsem absolvoval jsem projel sám, neb strategie dohnat Tyfozu se ukázala být příliš optimistickou už na prvním táhlém lučním výjezdu.
Absence podobných zkušeností a přítomnost přirozené nešikovnosti mi umožnila první mocný zážitek večera, pocit, že koukám na Kilimandžáro a výsledek ten, že při prvním pokususu o zdolání té hory mi chybělo dobrých šest metrů.

Zkušenost č.1: Šikmá stopa cestu nezkracuje.
Zkušenost č.2: Vhodná vláčecí strana je ta na které NENÍ boční stojan, který má tendenci působit jako účinná kotva.

Nabírání cenných zkušeností mne stálo, z pohledu off road nadšence nadbytečné, ulomené zrcátko a SPZ. Mezitím kolem mne lítaly rakety osedlané zkušenějšími jezdci. Při druhém pokusu mi chyběly nějaké dva tři metry a díky obětavé pomoci přítomného filantropa jsem třetí pokus absolvovat nemusel.
Po uklizení zbytků a předčasných opravách uchycení SPZ jsem mohl začít ochutnávat trasu a v mých představách novorozeného závodníka přestat ztrácet na Tyfozu.
Cestou potkávám odstavenou afriku, která trpělivě čeká na odvoz. Když dál nepočítám drobnou příhodu, kdy mne prvně v živote z motorky shodila kamera zachycená o jakousi pružnou a houževnatou liánu, postup byl suprovní až do místa, kde se pěšina spustila v něco, co můj vyděšený mozek vykreslil jako třímetrový dosti kluzký sráz lehce se stáčející vlevo, který navazuje na cestu v prudké pravé zatáčce a který je zprava ohraničen další terénní šikminou se zurčícím potůčkem.
Uprostřed hrany, jíž Sráz začíná, je drážka, jejíž původ vypadá, jako by snad měl někdo potřebu prudce akcelerovat. Já měl potřebu brzdit a chystat se opustit motorku tak, abychom dolů klouzali po souběžných drahách.
Dle improvizovaného plánu doklouzávám dolů, stavím se na zadní a vyjeveně koukám na motorku, která leží jako přibitá šikmo hlavou dolů v horní třetině srázu.
Je osm večer a začíná dlouhé období kluzkých výstupů a marného cloumání s dvěstě kilovou motorkou, která se řidítky a kdovíčímsakraještě drží kořeny prorostlé země a odmítá se pustit...

Zkušenost č.3: Kapesní nůž, jak název velmi rozumně radí, by měl být v kapse. Ukrytý ve vaku na neznámém místě se, pravda, při pohledu z té lepší stránky, neumaže a netupí při barbarském řezání kořenů.
Zkušenost č.4: Tyčkovitá konstituce jezdce poskytuje malou výhodu snadnějšího výstupu kluzkým svahem a značnou nevýhodu při dynamice procesu oddělování přírody a stroje frenetickým cloumáním.
Zkušenost č.5: Motorka po opadání nepotřebných částí vykazuje ve střednědobém výhledu větší pevnost než kořenový systém.

Po věčnosti nějakých patnácti či dvaceti minut barbarského boje stroje s životem Svahu se motorka s ošklivým praskavo-trhavým zvukem, pro tentokráte kořenů, konečně podvoluje plánu a sklouzává dolů do míst, kde už se dá uvést do přirozenějšího typu pohybu.
Okolní scenérie konečně ztrácí nudnou statičnost a začíná se pohybovat.
A pohybuje se mile až do místa, kde kukuricne pole, po jehož okraji vede stopa, na dvacet metrů uhýbá od těsně přiléhajícího valu obklopujícího lom a nechává prostor pro rychlou volbu.
Spěchám, nezastavuju, rychle hodnotím možnosti postupu a neomylně volím špatně. Aspoň na něco mám talent.
Travnatá část těsně u valu skrývá neuspořádanou soustavu kolejí, na jejímž počátku najednou stojím ve stupačkách a zároveň na zemi a spojnice os kol opouští horizontálu. Je devět večer a já dostávám příležitost prozkoumat pro mne nový obor "Opakované vyprošťování motorky opakovaně zahrabávané v hlinité a jílovité podmáčené půdě".
První záhrab se ukázal být jednoduchý: půl hodiny opracovávání terénu špičkou jezdcovy turistické motoboty, uložení motorky na pravobok, zvýšení třecích sil vrstvou kukuřičných listů a větviček blízké lísky a kolem třech čtvrtích na deset vyrážíme brázdou vpřed.
Po pěti metrech přistávám plechem v úžlabině a znovu stojím. Aha, tak to jsem při rekognoskaci terénu přehlídl. Tentokrát je půda houževnatější a údery špičkou boty rázně vrací. Jíl je holt jiný soupeř. Situaci trošku navíc znepříjemňuje množství vody naokolo.
Motorku se mi daří uložit na pravobok, vystýlám kolu směsí lísky a kukuřice a já začínám být dost unavený. Jak moc, si uvědomuju ve chvíli, kdy zaboha nemůžu zvednou motorku.
Jak ležím ve vodě a visím na ležící motorce, přichází SMS kanálem zpráva od Tyfozy, který si vybral kus dál na výjezdu řádnou porci smůly a odjíždí pochroumán domů.
Volám klukům z organizačního, domlouváme laskavou výpomoc na ráno, pakliže se mi nepovede přesvědčit brázdu, že už nás hostí dost dlouho, přece jen nějak stavím motorku do svislice, startuji, zjišťuji, že metoda zvýšení třecích sil kukuřicí tentokrát nefunguje, jdu se najíst a spát nad lom a pod měsíc v téměř úplňku.
Ráno se soukám do mokrého oblečení, ometám zklamané slimáky, voláním a pískáním prosím hejno divočáků o změnu působiště a v šest jdu pokračovat v nabírání zkušeností.

Zkušenost č.6: Zadní kolo se dá s úspěchem použít jako čerpadlo na odstranění vody z hlubokého úzké bazénku, v němž spočívá. Motorka se nakloní, jak jen lože dovolí a špunty C-02 točícího se kola účinně vymetají vodu přes blatník, při vyšších než optimálních otáčkách pak přes přilehlou část jezdce, do prostoru naokolo.
Zkušenost č.7: Nalezený kapesní nůž poslouží k opracování silnější větve lísky do tvaru primitivního rýče, jímž je zase možno opracovávat stěny hluboké jímky, v níž se koupe zadní kolo.

V osm hodin po sérii neúspěšných pokusů o položení motorky volám Pardálovi s prosbou o svaly.
O půl deváté se mi daří položit motorku! Další tři čtvrtě hodiny trávím putováním po okolí a snášením kamenů, jimiž vystýlám dno. Je k neuvěření, jak málo kamenů je k mání, když je člověk potřebuje. Několikrát navštevuji lom, který je na tom podbně jako pole: plný lepkavé hlíny a množstvím kamení souměřitelný s počtem hřibů když "nerostou".
Kolem půl desáté stavím motorku, dávám pomalu plyn a ... jede. Cítím se blaženě, vyhrál jsem svou malou bitvu a předem vybranou trasou se vydávám do bezpečnější zóny. Zkušenosti nabírám, to je vidno, zastavuju se až nějaké dva metry od pevného podkladu. To už jsou tu kluci a pomáhají mi ven.
Docházím k závěru, že jsem ztratil tolik času a sil nevyzrálou technikou výjezdů a těžších sjezdů a kombinaci hloupé volby postupu s nedokonalou technikou těžších průjezdů lapavým terénem, a zkoumáním funkční metody vyprošťování, že je čas se vzdát. Loučím se s klukama, co měli smůlu a předčasně opustili Trať, s Pardálem a s pocitem hlubokého vděku klukům, co organizovali, za krásnou Trať, a obdivem ke klukům, co mají morálku být ještě na Trati, odjíždím, bohatší o hromadu zkušeností a poznatků domů.

V nedeli při obhlížení umyté motorky mi připadá při pohledu zepředu něčím nová. Aha. Upřený vosí pohled změnila na koketní vosí pohled lehce vpravo nakloněné hlavy. Hezké. Říkal někdo, že stroje nemají duši?!